30ti denní výzva mi pomohla zhubnout 20 kg, mé tři děti zase objevit maličkosti, které většina rodičů zažívá zcela běžně

Anetka Šámalová
Matka tří dětí, blogerka, trenérka, věčná optimistka a nenahraditelný „itinerář“ našeho projektu.

Projekt 30ti denní výzvy objevila v době, kdy se rozhodla sama se sebou něco udělat. Druhý porod a přírůstek na váze téměř 35 kilogramů byly jasným impulsem pro změnu. Pustila se do toho a začala hubnout. Později vypomáhala s odpovídáním ve facebookové skupině.

„Celé se mi to natolik zalíbilo, že jsem prostě jen tak sama za sebe odpovídala na otázky na Facebooku 30ti denní výzvy. Na základě toho mě po pár měsících oslovila Marika, jestli se k nim nechci připojit. Tou dobou jsem již vedla blog a sem tam psala články. Poté jsem si udělala kurz trenéra.“

Anetka byla velmi „náročné“ dítě, nechodila domů, poflakovala se, popíjela, jezdila po festivalech. Dodnes své rodiče obdivuje za to, že to s ní vydrželi. Nosila rasty, piercing, klučičí oblečení a byla celkově divoká. Chtěla být učitelkou v mateřské školce (což zkoušela mnoho let i formou dálkového studia, nikdy ji ale ke studiu nepřijali), poté právničkou. Ani to se jí nepodařilo, a tak dala přednost těhotenství, byť neočekávanému.

Jak se dostala k projektu 30ti denní výzva?

Po druhém dítěti se rozhodla kompletně změnit svou vizáž. Kvůli sedavému zaměstnání, nepravidelné stravě i těhotenství se čísla na její váze přiblížila k hodnotě 85 kilogramů. Pomoc hledala na internetu tak dlouho, dokud neobjevila náš projekt. Začala díky výzvám hubnout, později vypomáhala s odpovídáním ve facebookové skupině. Po několika měsících jí oslovila sama Marika (zakladatelka projektu), zda se nechce připojit. Tou dobou již vedla blog, a tak začala pro 30ti denní výzvu psát články. Poté si udělala kurz trenéra.

Jaký je vztah Anetky ke sportu?

„Kladný, vznikl ale až po druhém porodu. Dříve jsem nosila omluvenky na tělocvik, pohyb nesnášela (krom chůze a výletů). Ještě tak maximálně fotbal s kluky na vesnici. Nyní běhám velmi pomalu stylem pana doktora, co se rád kochá. Cvičím doma podle videí a s pomůckami. Stále nejvíce fandím chůzi.“

Život se s Anetkou příliš nemazlí, přesto pokaždé, když ji potkáte, z ní srší neskutečný příliv energie. Nikdy vám neřekne, že nemá čas. Jak zvládá péči o tři děti a jak se vyrovnává s jejich postižením?

„S mými dětmi se to má tak: Nejstarší syn má Tourettův syndrom, ADHD, úzkostnou poruchu a pravděpodobně také formu autismu, ale už se po tom nepídíme. Když se narodil náš druhý syn, mysleli jsme si, že tak, jak se chová, reaguje každé normální dítko. Neznali jsme běžné chování (smích). Což nás postupně dovedlo až k diagnóze dětský autismus a sociální fobie. To se stalo už v době, kdy byl chviličku na světě také náš třetí syn. Jsem téměř patnáct let v boji s časem, mám vynikající time management, ale neumím nikomu poradit, jak to skloubit a jak s tím bojovat. Je to částečně i o nátuře, životním postoji. Máme to štěstí, že naše třetí dítko je dárek, je zdravé a dává nám možnost nahlížet do „běžných“ domácností. Když ukazuje na věci, přijde se pomazlit. Teprve nyní objevujeme maličkosti, které většina rodičů zažívá jako běžnou součást svých dní. Jsem tak neustále ze všeho vyplácaná a nadšená (smích). Vlastně mám doma trochu delší dobu mladší dítě. Náš klučina se v sedmi letech začíná učit jíst sám, už se umí sám svléknout. Je to náročné, ale jsou lidé, co to mají těžší. Navíc je nás v bytě tolik, že si umíme všichni pomoct.“

Manžel Anetky vždy sportoval, více než dvacet let hrál fotbal. Rád chodil na squash, hrál tenis, jezdil na lyžích i běžkách, zamiloval si cyklistiku. Situace však oba přinutila dělat obrovské kompromisy, rozdělit si povinnosti a srandy. Manžel se vzdal sportu, jeho koníčkem se stala práce. Umožnil tak sportovat Anetce, která si díky tomu odpočine od každodenních povinností. Ke sportu vedou i své děti. Berou je na běžecké závody, starší syn se již několikrát účastnil Spartan Race závodů.

Jaký je Anetčin způsob relaxace a jak často dobíjí baterky?

„Mám spoustu zájmů, jsem poměrně kreativní. I z toho důvodu jsem se nebála a šli jsme s naším autistickým synem do domácího vzdělávání. Většinu času tím pádem učím a chystám „školu“. Taky chodím do práce jako doručovatelka. Hodně čtu, tedy když to čas dovolí, cca 30–40 knih za rok. Relaxuji ve vaně, u knihy, prosecca nebo venku.“

A jaké životné motto Anetku nejlépe vystihuje?

„Dokud chodím spát unavená, žiju život naplno.“

My Anetce děkujeme za krásný a inspirativní rozhovor.